Perloočky

svět drobných vodních korýšů

Přehled vybraných rodů a čeledí perlooček

Rod: Daphnia - Hrotnatky

Hrotnatky jsou bezesporu nejznámějším rodem perlooček. Výška jejich tělesné schránky se pohybuje v rozmezí od 2 do 6 mm, proto řadíme hrotnatky mezi druhy střední až velké. Díky jejich větší velikosti a všeobecné rozšířenosti tvoří velkou část potravy ryb a proto jim přikládáme i hospodářský význam. Pro tento rod je typický více či méně dlouhý hrot (odtud název Hrotnatky), nazývaný odborně spina, jenž vybíhá ze spodního okraje tělesné schránky směrem dolů. Hrotnatky se ve vodě pohybují drobnými "skůčky" vzhůru, čímž brání klesání ke dnu. Nejhojněji vyskytujícím se druhem je hrotnatka obecná Daphnia pulex, kterou najdeme jak ve větších vodních nádržích, jako jsou přehrady či rybníky, tak také i v drobných tůních, třeba i v kalužích na lesních cestách. Podrobnější popis tohoto druhu je na jiné stránce.

Tři u nás žijící hrotnatky jsou zařazeny do podrodu Ctenodaphnia, kam spadá i robustní hrotnatka velká Daphnia (Ctenodaphnia) magna, dorůstající až do 6 mm. Všeobecná známost tohoto druhu v nás může vytvořit dojem, že se vyskytuje téměř všude. Žel není tomu tak. Hrotnatku velkou najdeme jen v některých lokalitách, zejména silně eutrofizovaných (úživných) vodách, dobře prohřívaných a to hlavně v nízkých polohách. S dalšími dvěma druhy podrodu Ctenodaphnia, Hrotnatkou zúženou Ctenodaphnia atkinsoni a Hrotnatkou papouščí Ctenodahnia similis, bychom se mohli setkat jen velkou dávkou štěstí. Jde totiž o druhy zanesené do červeného seznamu ohrožených druhů ČR, kde jsou klasifikovány jako kriticky ohrožené.

Daphnia pulex

hrotnatka

Rod: Simocephalus - Věšenky

Věšenky patří k našim hojně až přehojně se vyskytujícím perloočkám, jenž se navíc objevují téměř vždy hromadně. Jsou to perloočky jednoznačně příbřežní (litorální), a proto je v přírodě snadno získáme. V praxi se s nimi setkáme častěji, než s mnohem známější Hrotnatkou obecnou. Domovem jim jsou jak velké vodní plochy, tak malé tůně. Věšenky se pohybují vodou břichem vzhrůru, přičemž frekvence jejich "skůčků" je výrazně vyšší než u hrotnatek. Pro věšenky je také typické, že se dokáží zavěšovat na rostliny, kameny i na předměty s velice hladkým povrchem (odtud jejich české pojmenování). Zavěšené tráví většinu svého času. Přelejeme-li vodu s věšenkami do skleněné nádoby, po chvilce, jen co se voda zklidní, se přichytí na hladkých stěnách. Věšenky nejsou přichyceny pevně, jde jen o jakési přidržování se. Stačí malé vyrušení poklepáním na nádobu a věšenky se ihned rozplavou. Právě díky charakteristickému pohybu a způsobu chování lze věšenky rozeznat od jiných rodů perlooček i bez pomoci mikroskopu. Věšenky řadíme k velkým perloočkám. Na rozdíl od hrotnatek nemají spinu, jen u méně běžných druhů je tu namísto spiny krátký tupý výčnělek. K typickým znakům většiny druhů patří i tvar naupliového očka, které není kruhové, nýbrž nabývá různých tvarů od mírně protáhlého, přes kosočtverečný (rhombický) či slzovitý, až po čárkovitý.

Mezi jednotlivými druhy rodu, co do četnosti výskytu, jednoznačně dominuje Věšenka obecná Simocephalus vetulus, dorůstající do 4 milimetrů. S ostatními druhy se setkáme poměrně zřídka.

Simocephalus vetulus

věšenka

Rod: Ceriodaphnia - Břichatky

Břichatky jsou oproti hrotnatkám či věšenkám výrazně menší, jejich velikost se pohybuje okolo 1 mm. V mikroskopu je břichatka nápadná tím, že ji zcela chybí rypec (rostrum); tím je do jisté míry dán celkový tvar hlavy. Oko v ní se jeví jako vysunuté dopředu, přičemž zabírá velkou část prostoru přední části hlavy. U břichatek nikdy nenajdeme delší spinu, ve spodní části schránky mají jen zašpičatělý výčnělek. Charakter jejich pohybu vodou je srovnatelný s hrotnatkami.

Mnohé druhy břichatek jsou si vzájemně dosti podobné a liší se jen v detailech; rozpoznáváme je hlavně podle stavby postabdomenu. Mezi jednotlivými zástupci rodu svým vzezřením nápadněji vynikají dva druhy - Břichatka širokorepá Ceriodaphnia laticudata a Břichatka kulatá Ceriodaphnia rotunda. Obě perloočky mají nízkou, dosti protáhlou hlavu, která je oproti celkové velikosti tělesné schránky poměrně malá. Samotná schránka je výrazně políčkovaná a málo průhledná. U Břichatky kulaté se navíc čelní okraj hlavy jeví jako tupě zašpičatělý a je posázený několika zoubky. Oběma druhům, žijícím často společně, se nejlépe daří ve vodách s větším množstvím rozkládajícího se listí na dně.

Ceriodaphnia

břichatka

Rod: Moina - Kaluženky

Český název rodu nám napovídá, že typickým výskytištěm kaluženek jsou drobné tůně a louže. Neznamená to však, že by se větším vodám vyhýbaly. Kaluženky jsou výrazně teplomilné. Vyhovují jim dobře prohřívané vody a proto je v přírodě nejčastěji odlovíme v letním období. Pod mikroskopem poznáme kaluženku podle poměrně dlouhých tykadel prvního páru směřujících dopředu, které jsou navíc pohyblivé. Celkový tvar těla se mění podle množství vajíček v plodové komůrce. Je-li komůrka zcela plná, tělíčko se vyboulí do té míry, že při pohledu shora nabývá kulovitého tvaru. Charakter pohybu vodou je podobný jako u hrotnatek, kaluženky se však pohybují o něco svižněji a při plování častěji mění směr. Při odběru vzorků v drobných vodách, jako jsou louže, nejspíše narazíme na Kaluženku klínohlavou Moina macrocopa Straus, dorůstající do 1,5 mm. Od ostatních druhů kaluženek bychom ji měli odlišit díky tomu, že jako jedinný u nás žijící druh nemá znatelnou tzv.supraokulární depresi - proláklinu v horní části hlavy za okem.

Rod: Scapholeberis - Hladinovky

Nepřehlédnutelným životním projevem hladinovek je pohyb těsně pod hladinou. Díky tomu je rychle rozpoznáme od ostatních rodů perlooček i bez mikroskopu. Tělíčka mají málo průhledná, tudíž vypadají jako pohybující se tmavé tečky. Jejich způsobu života, svázaného s hladinou, odpovídá i anatomie. Dolní okraj jejich schránky je rovný a vzadu protažený v trn, který u hladinovek nazýváme mukro. Rovným okrajem schránky přiléhají k hladině; plavou tedy hřbetem dolů. Nejhojněji se vyskytujícím druhem je Hladinovka obecná Scapholeberis mucronata O.F.Müller, kterou bezpečně určíme podle charakteristického růžku na čele hlavy, jenž je dobře viditelný i shora. Občas se pod mikroskopem objeví i hladinovka, která nese všechny znaky Hladinovky obecné, až na to, že ji růžek na hlavě chybí. Jedinci bez růžku byli dříve považováni za varietu (morfu) Hladinovky obecné, dnes je na ně pohlíženo jen jako na projev proměnlivosti stavby tělesné schránky v rámci jednoho druhu.

Rod: Bosmina - Nosatičky

Nosatičky nás na první pohled zaujmou svým vzhledem. Charakteristickým znakem těchto drobných perlooček je dlouhý, štíhlý, obloukovitě až hákovitě zahnutý rypec. Ten může leckomu připomínat sloní chobot, proto se dříve nosatičkám říkalo též chobotnatky. Na území ČR žijí jen dva zástupci rodu Bosmina, přesto jsou nosatičky poměrně hojné. Při odběrech vzorků v přírodě narazíme v drtivé většině případů na Nosatičku obecnou Bosmina longirostris, u níž biologové rozlišují různé morfy (typica, pelucida, cornuta). O dost vzácněji je možné se setkat ještě s Nosatičkou jezerní Bosmina (Eubosmina) coregoni, která žije v méně uživných vodách, jako jsou přehrady či jezera.

Bosmina

nosatička

Čeleď: Chydoridae - Čočkovcovití (Chydoridi)

Čočkovcovití, nazývaní též někdy jako chydoridi, tvoří druhově nejbohatší čeleď perlooček; na našem území žije přes 40 druhů, zařazených do 20 rodů. Chydoridi jsou obyvatelé příbřežního pásma vod s malou tělesnou schránkou, jejíž velikost se, až na vyjímky, pohybuje v rozmezí 0,5 - 1,2 mm. Při prohlížení vzorků vody odebraných v přírodě můžeme někdy chydoridy vytušit podle jejich velikosti (vidíme je jako drobné tečky) a podle charakteru jejich pohybu vodou, který se jeví jako téměř plynulý. Nikdy však nebudeme mít úplnou jistotu, neboť ve vodách se také vyskytuje mnoho malých druhů lasturnatek, které bez zvětšující optiky vypadají téměř stejně jako chydoridi a ve vodě se pohybují i podobným způsobem. Teprve mikroskop ukáže, zda jde opravdu o chydorida, lasturnatku, případně perloočku jiné čeledi.

Rozpoznávání jednotlivých druhů čeledi čočkovcovitých je obtížnější než u jiných čeledí perlooček. Často jen drobné rozdíly ve stavbě těla odlišují jeden druh od druhého. Malé rozdíly v morfologii jsou také i mezi některými rody. Navíc, jelikož jde o drobné druhy perlooček, jsou leckdy identifikační tělesné znaky velmi malé, tudíž v některých levnějších mikroskopech jen těžko rozeznatelné.

Patrně tím nejhojněji se vyskytujícím zástupcem čeledi čočkovcovitých v našich vodách je čočkovec obecný Chydorus sphaericus. Jeho tělesná schránka má téměř kruhový tvar. Čočkovce najdeme jak ve větších vodních nádržích, tak v malých tůních. Dalším dosti hojně se vyskytujícím chydoridem je bezesporu ozubenec tůňkový Peracantha truncata. Má protáhlejší schránku s výrazným ozubením na jejím zadním okraji, které je tvořené 14 - 16 zuby. Toto ozubení je vidět i při menších zvětšeních a je jasným identifikačním znakem, díky kterému nemůžeme ozubence zaměnit s žádným jiným druhem perloočky. Mezi chydoridy je řada druhů s protáhlou schránkou, jejíž celkový tvar připomíná fazoli. Mezi takové druhy patří například hojná lukovka šestinohá Alona affinis žijící v rybnících, nebo vzácnější lukovka dlouhorepá Oxyurella tenuicaudis, která se vyskytuje v lokalitách močálovitého charakteru. Ve vzorcích planktonu se nezřídka objevují také srpovci (Pleuroxus). Jejich schránka se směrem dozadu postupně zužuje, a na samém konci je jakoby uťatá. Nakonec zmíníme druh, který je mezi chydoridy vyjímkou, pokud jde o velikost. Je jím pilovec obrovský Eurycercus lamellatus, dorůstající až do 3,5 mm. V rybnících se s ním setkáme jen občas. České pojmenování druhu vychází ze stavby postabdomenu, jehož spodní okraj je hustě ozubený (asi stovka zubů) a připomíná tak pilový list.

Oxyurella

lukovka

Čeleď: Sididae - Stejnonožkovití

Na území ČR žijí jen dva druhy čeledi Sididae, o kterých můžeme tvrdit, že jsou hojně rozšířené. Prvním druhem, který si popíšeme, je stejnonožka rdestová Sida crystallina. Má šest párů žaberních nožek, které jsou všechny utvářeny téměř stejně (odtud české pojmenování). Tuto poměrně velkou perloočku (až 4 mm) řadíme mezi příbřežní druhy. Je pozoruhodná svou přísavkou v zadní části hlavy, díky které se v přírodě přichytává na rostlinách či kamenech, v laboratorních podmínkách pak můžeme vidět, jak se přisává na stěnách skleněné nádoby. Přisátí je natolik silné, že je leckdy obtížné nasát stejnonožku do kapátka. Díky této schopnosti můžeme stejnonožky odhalit ve vzorcích i bez použití mikroskopu. Stačí vlít vzorek vody s perloočkami do skleněné nádoby a chvíli počkat. Jen dva druhy velkých perlooček budou mít snahu přichycovat se ke stěnám nádoby - věšenky a stejnonožky. Věšenky vždy vidíme přichycené hlavou vzhůru, kdežto tělíčka stejnonožek mohou být orientována různě - do strany nebo i hlavou dolů. Spatříme-li takto zachyceného jedince, pak půjde nejspíše o stejnonožku.

Ve vzorcích planktonu odebíraných ve vodních nádržích dále od břehu, můžeme objevit další druh čeledi Sididae - průsvitku vznášivou Diaphanosoma brachyurum . Oproti stejnonožce je výrazně menší, nemá rypec (rostrum) a její hlava je homolovitého tvaru.

Diaphanosoma

průsvitka
(s embryem pod hřbetem)

Autor webu: Jakub Kosek
email: Kosek.Jakub@seznam.cz
poslední změna: 5.2.2016