Perloočky

svět drobných vodních korýšů

O perloočkách všeobecně

Uslyšíme-li slovo korýš, vybaví se nám nejspíše krab nebo rak. Mezi korýše však patří také drobní vodní živočichové, velcí nanejvýše několik milimetrů. Zde máme na mysli zejména perloočky, i když k této vodní drobotině patří také buchanky a lasturnatky. Perloočkám se také někdy říká vodní blechy nebo vodní vši; tomu odpovídá i jejich pojmenování v cizích jazycích - německy Wasserfloh, anglicky Water Flea.

Leckdo, kdo se chce v horkých letních dnech zchladit v některém rybníce, mnohdy ani netuší, že spolu s ním se vodě vznášejí tisíce perlooček. Ty jsou totiž velice hojné. Vyskytují se prakticky ve všech stojatých vodách od větších jezer a přehrad, přes rybníky, až po malé tůně a déle se udržující louže. Jejich hojnost však nespočívá jen v počtu výskytišť, ale též v množství perlooček v určitém objemu vody, které může někdy být překvapivě vysoké. Byly zaznamenány případy, kdy v jednom litru vody plavalo několik set jedinců. Pokud totiž mají perloočky dostatek potravy a nepožírají je žádní predátoři, velice rychle se rozmnožují. Jejich počty jsou pak limitovány už jen množstvím kyslíku ve vodě. Perločkám nevadí organické znečistění vody. Naopak. Různé rozkladné procesy jim vytvářejí dobrou potravní základnu. Na znečištení vody chemickými látkami jsou však velmi citlivé. Chemikálie je dokáží rychle zahubit. Citlivosti perlooček na chemické látky se proto v praxi využívá k laboratorním kontrolám vody.

Perloočky mají také hospodářský význam, a to v rybnikářství. Jsou totiž potravou ryb. V zájmu rybářů proto je, aby počet perlooček ve vodě byl dostatečně velký. Využívají se dokonce postupy, kterými se počet perlooček v rybníce cíleně zvyšuje. Jde např. o hnojení vody, kdy se do rybníka přidává chlévský hnůj. Rozkladem hnoje se podpoří rozvoj mikroskopických rostlin a dalších drobných organismů, kterými se perloočky živí. Jejich počty pak rychle rostou.

Perloočky však nejsou jen potravou ryb žijících ve volné přírodě nebo chovaných pro zájmový rybolov či potravinářství, nýbrž také potravou pro ryby chované v domácnostech pro zálibu, tedy pro ryby akvarijní. Jen těžko budete hledat akvaristu, který by perloočky neznal. Chce-li akvarista poskytnout svým rybičkám plnohodnotnou potravu, nikoliv sušenou nebo umělou, musí krmit potravou živou. Nejčastěji to bývají nitěnky, pak ale také právě perloočky a buchanky. Mnozí akvaristé proto jezdí k rybníkům, kde loví perloočky pomocí sítí. Někteří si dokonce "vodní vši" sami chovají ve větších nádobách. Za zmínku stojí, že perloočky jsou k dostání také v akvaristických prodejnách ve zmrazeném stavu.

Z pohledu člověka, pro kterého je práce s mikroskopem jeho zálibou, jsou perloočky velice vděčným objektem. Nejen proto, že jsou tito korýši pro mikroskop relativně velcí a je tak možné pozorovat velké množství podrobností. Výhodou je hlavně fakt, že jejich tělíčka jsou tvořeny chitinovou schránkou, která je průhledná. Můžeme tak vidět i do útrob perlooček a pozorovat například průchod potravy trávicí trubicí, nebo sledovat vývoj vajíček.

Biologické zařazení perlooček, druhy

Jak už bylo naznačeno výše, perloočky řadíme mezi korýše. Jsou tedy ve stejné kategorii spolu s raky a kraby, ale také i s buchankami a lasturnatkami, což jsou drobní, nejvýše několik milimetrů velcí, velmi hojně se vyskytující živočichové, obývající s perloočkami stejná prostředí.

Schéma biologického zařazení perlooček

Drtivá většina druhů perlooček se na světě vyskytuje ve sladkých vodách, najdou se však mezi nimi i druhy slanovodné, žijící v mořích, případně slaných jezerech (např. rody Evadne, Podon, Cercopagis). V současné době je na světě známo přibližně 600 druhů perlooček, v Evropě asi 200 druhů, na území ČR můžeme počítat se zhruba devadesáti druhy, rozdělenými do čtyřech infrařádů a 9 čeledí.

Rozdělení perlooček do podřádů, infrařádů a čeledí. Šedým písmem jsou vyznačeny již nepoužívané kategorie, modrým písmem jsou vypsány u nás nežijící čeledi. Kliknutím na název čeledi se zobrazí její český název.

Ohlédneme-li se do historie výzkumu perlooček, zjistíme, že se biologické zařazení těchto živočichů postupně měnilo. Dříve například byly perloočky chápany jako řád, dnes jsou podřádem. Některé nové prameny dokonce uvádějí, že i podřád perlooček by měl zaniknout, neboť jde o polyfyletickou skupinu, tedy takovou, která nemá jednoho společného předka. Dlouhou dobu se řád perlooček rozděloval na dva podřády - Calyptomera (perloočky cedivé) a Gymnomera (perloočky dravé). Dnes se toto rozdělení již nepoužívá, nicméně ve starší odborné literatuře se ním lze ještě setkat. Změny se nevyhnuly ani zařazování jednotlivých druhů do rodů a čeledí. Kupříkladu kaluženky (Moina) patřily kdysi do čeledi hrotnatkovitých, později z ní byly vyňaty a přesunuty do samostatné čeledi Moinidae.

Ani české názvy perlooček nebyly vždy stálé. V tabulce níže je přehled některých zastaralých a současných názvů druhů.

latinský název současný
český název
historický
český název
Bosmina longirostris Nosatička obecná Chobotnatka dlouhotrná
Simocephalus vetulus Věšenka obecná Perloočka šikmá
Scapholeberis mucronata Hladinovka obecná Perloočka jednorohá
Pleuroxus aduncus Srpovec úhlobřichý Čočkovec srdčitý
Sida crystallina Stejnonožka rdestová Stejnonožka jasná
Streblocerus serricaudatus Rašelinovník vrchovištní Plátkovec zoubkovaný
Eurycercus lamellatus Pilovec obrovský Čočkovec plochý

Stavba těla perlooček

Perloočky jsou skupinou živočichů různých tvarů a velikostí a s různou vnitřní stavbou. Jejich velikost se pohybuje u nejmenších druhů okolo 0,5 mm (zejména mnohé druhy čeledi Chydoridae), středně velké druhy mají okolo 2 mm (např. Břichatky). Velké druhy perlooček, jako jsou kupříkladu hrotnatky či věšenky dorůstají do velikosti i přes 4 mm. Mezi perloočkami však velikostně výrazně vyčnívá největší druh - dravá Raménka velká Leptodora Kindtii s délkou těla i přes 12 milimetrů.

Stavbu perloččího těla si můžeme popsat na samičce jednoho z nejznámějších druhů, jakým je Hrotnatka obecná Daphnia pulex Leydig z čeledi hrotnatkovitých (Daphniidae). Hrotnatka obecná patří k velkým druhům, dorůstá do 4 milimetrů. Její tělo je kromě hlavy uzavřeno v dvouchlopňové skořápce. Ta ve své spodní části vybíhá v trn, zvaný též spina, tolik typický právě pro hrotnatky. Schránka je tvořena chitinem a je průhledná, což umožňuje pohled do útrob živočicha. Jedním z nejnápadnějších vnitřních orgánů je střevo, které je možno rozeznat i při blízkém pohledu, bez použití mikroskopu. Probíhá přibližně středem těla a má tvar velkého písmene J. Stěny střeva jsou průhledné, tudíž je možno vidět i jeho obsah, včetně jeho pohybu střevem. Z horní části střeva, v hlavě, vybíhají dva slepé výběžky zvané hepatopankreas neboli jaterní rohy. V prostoru mezi střevem a hřbetem je vaječná komůrka, kam perloočka ukládá svá vajíčka. Těch může být i několik desítek. Nad plodovou komůrkou je umístěno jednoduché váčkovité srdce, které se stahuje přibližně 200 krát za minutu. Velkou část útrob hrotnatky zabírá 5 párů neustále kmitajících žaberních nožek. Ty slouží k dýchání a také k výživě. Díky žaberním nožkám může perloočka filtrovat z okolní vody mikroorganismy, které jsou její potravou.

Spodní část zadečku perloočky nazýváme postabdomen. Ten je zakončen zadečkovou vidlicí (furkou), tvořenou dvěma delšími drápky. Hřbet postabdomenu je posázen trny, a mimo prostor schránky z něj vybíhají dvě dlouhé zadečkové brvy (setae natatores). Postabdomen je velice pohyblivý, perloočka jej umí vysunout ze schránky a taktéž i zatáhnout hlouběji do těla až k žaberním nožkám, čímž je umožněno jejich čištění.

Na rozdíl od mnohých druhů perlooček má hrotnatka hlavu poměrně zřetelně odlišenou od trupu. Hlava ve své přední části vybíhá v ostrý rypec, cizím slovem rostrum. Zpod rypce vyčnívají antenuly, které jsou prvním párem tykadel. Mají smyslovou funkci. Podstatně mohutnější je druhý pár tykadel, nazývaný antény. Z hlavy vyrůstá jejich základní článek, který se rozděluje do dvou větví. Jedna je tříčlánková, druhá čtyřčlánková (čtvrtý článek je oproti ostatním velmi krátký). Tento druhý pár tykadel slouží k pohybu. Perloočka tykadla prudce stahuje, čímž vznikají charakteristické skůčky, kterými se živočich pohybuje vodou. Nepřehlédnutelným vnitřním orgánem hlavy je černě zbarvené složené oko, které v průběhu vývoje perlooček vzniklo spojením původně očí dvou. Na povrchu oka lze vidět světlolomné ústrojky připomínající perly - odtud pochází pojmenování perloočka. Pod okem složeným je ještě drobné naupliové oko, které u některých druhů perlooček chybí, u jiných je větší než oko složené.

Stavba těla perloočky

Rozmnožování perlooček

Pro člověka nepříliš znalého biologie, může být překvapením způsob, jakým se vodní vši rozmnožují. Samičky perlooček totiž mohou vytvářet bez oplození, tedy bez přítomnosti samečků, vývoje schopná vajíčka. Tento způsob reprodukce nazýváme samobřezost neboli partenogeneze. V příznivých obdobích se partenogenezí rodí jen samičky, proto rozmnožování probíhá velice rychle. Voda se pak těmito korýši jen hemží.

Ačkoliv se perloočky partonegenezí velice úspěšně rozmnožují, neznamená to, že by v jejich životě samečkové a pohlavní rozmnožování nehrálo žádnou roli. V nepříznivých obdobích roku, zejména na podzim, se spolu se samičkami rodí i malé množství samečků. Významné je to, co se stane, podaří-li se samečkovi oplodnit samičku. Její vajíčka, uložená v plodové komůrce se po oplození potáhnou chitinovým obalem, který je v sobě zcela uzavře. Vznikne tak jakési pouzdro s vajíčky, které nazýváme sedélko neboli též ephippium. Je to útvar tmavý, jen velmi málo průsvitný. Pokud je samička nositelkou ephippia, poznáme to snadno i bez použití mikroskopu. Ephippium se totiž na jejím tělíčku jeví jako výrazná černá skvrnka. Počet vajíček v sedélku je malý. Většinou jsou v něm vajíčka dvě, u některých druhů perlooček pouze jedno.

Ephippia jsou typem trvalých vajíček. Bez úhony snášejí sucho nebo mráz. Perloočky je vytvářejí proto, aby jejich populace přestála období, ve kterém by se nemohly udržet živé, tedy zejména v zimě nebo při vyschnutí vody. Sedélka se ze samiček uvolňují do vody buďto po jejich úhynu, nebo při svlékání staré tělesné schránky, což je typický životní projev korýšů během růstu. Některá uvolněná ephippia klesají ke dnu, jiná plavou na hladině. Sedélka mají velmi dobrou schopnost ulpívat na různých předmětech. Snadno se tak dostanou i do peří ptáků, kteří se smočí ve vodě. Ptáci pak mohou vajíčka perlooček přenášet a založit tak populaci vodních vší i v místech, kde se dříve nevyskytovaly. Sedélka však mohou být roznášeny také větrem.

Autor webu: Jakub Kosek
email: Kosek.Jakub@seznam.cz
poslední změna: 5.2.2016